OD ROKU 1990

„Asi si říkáte, proč vám po 4 letech píšu. Já bych vám totiž chtěla poděkovat. Jsem čistá, a stejně i tak přemýšlím. Nad mým životem a tím, co jsem posledních 10 let dělala. Divím se, že žiju. Myslím, že to je hlavně i díky vám. Pamatuji si, když jsem k vám přišla do azyláku a vy jste se mnou měla úvodní schůzku. Tehdy jsem si myslela, že to bude k ničemu, že si dám batoh do skříně a půjdu za partnerem dál pít a fetovat. Čekal na mě v parku. A já to taky udělala. A docela si i myslím, že jste to tak nějak věděla. A měly jsme spolu spoustu situací, u kterých jste věděla, že to se mnou jde s kopce. Pamatuju si ale jednu, kdy jste se mě zeptala, jestli to je opravdu to, co od života chci - pít a fetovat, a pokud je to něco, co mi dělá radost, a to i přes všechna ta rizika, tak ať to dělám dál, ale že mě u toho nechcete sledovat. Že mám na to, chtít od života víc. Já vím, že jsem tomu nerozuměla a vy jste to tehdy taky věděla, ale až v komunitě mi došlo, že jste mi to řekla proto, že až budu mít čistou hlavu, tak si na to vzpomenu. A to se taky stalo a já vám chci říct díky. Kéž by každý, kdo měl stejný problémy jako já, narazil na váš azylák. Nechápala jsem, proč nám říkáte, co máme dělat. Ale o tom to asi celý bylo. O tom, že to bylo lidský a že jste nad nikým nezlomili hůl.

Mám Jiříka zase v péči. Dělá mi radost. Je trochu vzdorovitý ale to má asi po mně. Chodím do práce a zažádala jsem si o insolvenci, kterou mi schválili a už mi zbývá jen pár měsíců a já začnu od 0.

Paní Ireno, mockrát Vám a NADĚJI díky. Nebýt vás a vaší organizace, nevím, co by bylo. Spíš nebylo. Dneska, když si hraju s Jiříkem, vzpomenu si na to, kde jsem byla a kde jsem teď a jsem hrozně vděčná. Myslím, že jsem mohla na ulici klidně umřít a teď jsem máma. A vím, že mě syn miluje. I jsem se vdala. To bych zapomněla a je to důležitý, protože je to ten správný chlap a bere mě i s mou minulostí. Dříve jsem se bála, že život je nudný a já ho musím stůj co stůj nějak oživit. Ale zjistila jsem, že je docela barevný a krásný. Občas náročný ale vážně moc hezký. Takže ještě jednou díky, pozdravujte v NADĚJI, dělejte to dál, vydržte to a rozdávejte to co umíte - chuť žít.
Jednou se za vámi stavím a už ne jako klientka.“

Zpětná vazba od lidí, kteří prošli našimi službami, se nám tak často nedostává. Ale jednou za čas přijde a když je takhle pozitivní, to se až dojmete. 

Mail, který přišel vedoucí azylového domu pro ženy ve Vršovicích Ireně Burmekové, zveřejňujeme se svolením bývalé klientky Aleny.

Na dnešek připadá Světový den sociální práce, který si každý rok připomínáme třetí úterý v březnu. Jeho smyslem je upozornit širokou veřejnost na celospolečenský význam sociální práce. Zeptali jsme se proto Aleše Strnada, vedoucího služeb, jak vnímá sociální práci u nás v pražské pobočce.

„Sociální práce v NADĚJI pro mě znamená kvalitní, spolehlivý, empatický, odborný a partnerský přístup od sociálních pracovníků k potřebným klientům. Je to podpora, intervence, pomoc, někdy i kontrola, avšak vždy za využití individuálního přístupu a oboustranně rovného vztahu. Je to činnost od erudovaných kolegů a kolegyň, tedy sociálních pracovníků, kteří se snaží v rámci své "advokační činnosti" řešit tíživé sociální události našich klientů, nad kterými často okolí, někdy i oni samotní již "zlomili hůl".  

Za uvedené patří velké poděkování i respekt, a to nejen sociálním pracovníkům, ale i pracovníkům v sociálních službách, zdravotním sestrám, lékařům, psycholožce, adiktoložce i dalšímu odbornému a podpůrnému personálu, bez kterého bychom nemohli být schopni naše služby potřebným lidem poskytovat. Velké díky rovněž všem našim podporovatelům, dárcům a donátorům.“  

Foto: Tomáš Kozohorský